NO VÍÍÍTEJTEEEE!

Tohle říkám jako první větu lidem, kteří přijdou do mého obchůdečku U Lottky a začnou mi opatrně vyprávět, co se jim poslední dobou „divně“ děje. Jak v noci vídají obrazy, cítí energie, jak mají husí kůži, kdykoli s někým mluví, nebo když někdo řekne „to podstatné“. Jak jim z úst vycházejí slova, která sami nechápou. Jak někdy víc „ví“, než „myslí“.

A já je vyslechnu. Se vší úctou, pokorou a radostí, kterou cítíte, když se dítě poprvé rozhlíží po světě a nadšeně vykřikuje: „Hele! Tohle! A támhle to!“ A oni mi se zářícíma očima popisují, co objevili, co jim došlo, co začali vnímat. Snaží se mi to vysvětlit. A já je poslouchám. I když to už dávno vím. Ale jejich nadšení je jako znovuzažité jaro po tisící zimě.

A pak přijde ta chvíle, kdy je ubezpečím, že jsou naprosto v pořádku. Že to, co vnímají, je skutečné. Možná i skutečnější než to, co jsme byli zvyklí považovat za „reálné“. A že nejsou cvoci.

A pak se usměju a řeknu: „NO VÍÍÍTEJTEEEE!“ A oni se rozzáří. Oči, tvář, celá jejich energie. Odcházejí a svítí.

Ten závoj se skutečně trhá. To, co jsme kdysi vídaly se ségrou – to, o čem jsme si šeptaly v kuchyni nebo na procházkách do polí, co jsme kreslily, počítaly, prociťovaly, co jsme tehdy skoro ani neuměly pojmenovat – dnes zažívají i ostatní. A mluví o tom. Už se nebojí. Už se ptají: „Můžu s vámi mluvit o něčem zvláštním?“

Ano, můžeš. Protože my jsme taky kdysi hledaly. A měly jsme to štěstí, že jsme byly dvě. Jistily jsme se. Když jedna něco viděla, druhá to potvrdila – nebo doplnila o to, co si první nevšimla. A to nám dalo sílu jít dál. Objevovaly jsme nehmotný svět bez internetu, bez komunit. Vedl nás Vesmír. A když bylo třeba, dal nám do ruky knihu, člověka, situaci. A vždy včas.

Dnes mám doma tlustý sešit – můj „papírový notebook“. A4 formát, plný výpočtů, výpisků, vhledů a snů. Byl by na výstavě, kdybych to všechno zažila sama. Ale my byly dvě. A díky tomu jsme věděly, že to není výplod. Že je to reálné. A že nejsme samy.

A teď už vím, že nás tehdy bylo mnohem víc. Jen jsme neměli oporu. Nebyli jsme propojení. Ale každý z nás sbíral svoje zkušenosti, koincidence, střípky poznání. A teď? Teď je čas je poskládat dohromady. A vytvořit ten Obraz. Obraz Nové Země.

Takže pokud i ty právě procházíš proměnou, začínáš „vidět“, „vědět“, cítíš jinak, mluvíš jinak, vnímáš Vesmír kolem sebe jinak – směj se, tanči, piš, tvoř a hlavně:

NO VÍÍÍTEJ!!!

Jsi doma. A jsi třeba. Teď. Tady.